Výlet
Po docela dost dlouhé době Honjan zpracoval jeho drsným foťákem udělané úžasné fotky. Takže konečně můžem napsat něco o našem Výletu.
Sice jsme si od začátku každý den říkali, že si budem psát deník. Ale odkládali jsme to jak Marek Schuster, a nic jsme si nezapsali, takže po třech měsících vzpomínám a doluju z paměti ty skvělé zážitky.
Původně jsme měli jet do USA. Opravdu. Ve složení Noga, Honjan a já. Jenže Noga začal výmýšlet ptákoviny, jakože chce radši na Malou Fatru a nominoval se na AMS. Tak jsme to s těžkým srdcem odpískali. Další varianta - Albánie, Černá Hora taky padla, protože tři dny před odjezdem dal Honjan do servisu auto, kterým jsme měli jet a zjistil, že bychom dojeli asi tak na konec ulice a tam by vybuchlo. Takže jsme museli jet dalším Honjanovým autem, ale ne do Albánie, protože auto bylo nové a v Albánii jsou hlavní komunikace na úrovni příjezdové polňačky na závody. Tak jsme dva dny před odjezdem schválili variantu Švýcarsko, Itálie, Chorvatsko. Nakoupili jsme Euroshopper rajskou omáčku s česnekem a karamel. Vyzvedli jsme Nogu na nádraží a jeli jsme s mapama z roku 1999 směr Německo. Výrazná část našeho výletu stála na výběru písniček a zpívání (sice ti dva nechtěli poslouchat RYTMUSE, ale jinak to byly samé pecky), takže nás po půl hodině začala bolet hlava a v krku z toho jak jsme pěli. Stavili jsme se v mekáči a v mlze a dešti jsme překročili svýčarské hranice. Potom se toho stalo tolik, že už si to ani nepamatujeme. Takže trochu ve zkratce.
Díky bohu za Honjanovo auto, protože jsme celou dobu všichni tři spali v něm, namačkaní na sebe a mezi složenýma sedadlama, kytarou, zaprasenýma hrncema a rotzopeným máslem a často se budili do takových scenérií a na takových místech, že jsme nechápali a někdy si ani nepamatovali, jak jsme se tam dostali. Jídlo. Nogův guláš s mačkanýma bramborama s cibulkou na parkovišti (které jsme jako jedniné za celou dobu zaplatili a nakonec na něm ani nebyli) nad Interlakenem po túře, na které během vteřiny začaly z modrého nebe padat kroupy a během další vteřiny se objevila duha a odkaď nás ve 21:50 po žahnuté hrušce začali vyhánět dva hlídači se psem a ruským přízvukem s výhružkou, že v 22:00 už je pozdě, byl strašně dobrý.
Sjížděli jsme neskutečné švýcarské svahy na koloběžkách, které jsme naprostou náhodou objevili nezamknuté s helmama vedle a půjčili si je, nevím jestli právem (psali 12franků, ale nikdo tam nebyl), ale každopádně jsme je vrátili o několik set výškových metrů níž s vyřvanýma hlasivkama od smíchu a řvaní a naprosto lahodným pocitem. Snědli jsme poslední pardubický perník. Dvoudenní túra, kde jsme spali asi v -1000 stupních, ale v útulně, kde byly instantní kaše a dřevo a oheň a výhled, ze kterého byste si i vyhonili.
Taky výšlap pod Matterhorn, který jsme časově trochu neodhadli a na celý den jsme si vzali nektarinku a tatranku (hlavně, že jsme sebou tahali slackline) a následně jako sjetí a brutálně hladoví jsme se dobelhali k autu, abychom mohli spálit špagety vařené v sirupu a pozabíjet se za to. A poslední zastávka ve Švýcarsku v údolí Verzasca u hlaďoučkých dlouhých kamenů a v ledově čisté řece. Cestou do Itálie nás sejmul jeden černoch a hodinu se s náma hádal totálně vtipným hlasem o tom, že to byla naše vina. Nebyla. Honjan ukázal svaly, Noga péro, černoch se lekl a jsme jeli dál. Potom jsme měli takový hlad, že jsme nakoupili tak tunu jídla a ještě na parkovišti na trávě vedle auta jsme to spráskali.
U Lago di Garda bylo veselo. S Honjanem jsme se rozhodli ukrást pochodeň na pláži mezi málem píchajícími páry a dalšíma moc lidma, aby nás potom mohli honit namakaní borci z ochranky. V Dolomitech bylo počasí na hovno. Čekali jsme v autě a hádali se, jestli počasí na norech bylo správně. Bylo. A tak jsme šli a ještě, že jsme šli. Opět nádhera. Druhý a poslední výšlap v Dolomitech byl nejvyšší (3000m.n.m) a sněžilo. Dolů jsme vítězoslavně sjeli kamenným polem a jeli do Chorvatska. V Chorvatsku muselo zrovna všechno hořet. A foukat tak, že to Honjana sejmulo do křoví, když se snažil udělat draka z krabice od metrové pizzy. Koupat se nedalo, ale stejně jsme si radši koupili potápěčské brýle, abychom se o tom mohli přesvědčit. Jeli jsme na Pag a pak jsme žahli pár flašek a přes soukromý dvůr jsme jako teroristi v CSku šli s rozbitým kolenem a zciezeným vínem, které nebylo víno balit Ukrajinku, které měl za chvíli přijet nabíječ na motorce. Nakonec jsme si koupili palačinky od chlápka, který nám chtěl prodat trávu, a jeli na Silesii. A potom už to znáte...
Tady videofotohudebnísestřih www.youtube.com/watch
@Miguel Argislav